23. prosince v 16:00 na Jiřáku zaznělo okřídlené „Hej Mistře, vstaň bystře!“ v podání členů orchestru a sboru Národního divadla. Kde se ale vlastně Rybova Česká mše vánoční vzala, a víte, že osud jejího autora byl docela pochmurný?
Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby (pozor, tohle je správné pořadí J. J.) je nám tak blízká, protože je… česky. Sám Ryba si poznamenal, že z „latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající.“ Proto pojal v roce 1796 jednotlivé části mše (Kyrie, Gloria, Graduale atd.) jako základ všem Čechům srozumitelné vánoční „road movie“.
Mladý pastýř budí svého mistra, správce ovčína, protože na obloze spatřil něco divného. „Vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost!“ Na nebi svítí hvězda a všechny to záhadnou silou nutí všeho nechat, „svolat všechnu chasu“, „dobré hudce, zpěváky a hodné trubce“ a mazat „s radostí a plesáním“ do Betléma, kde „Ježíš, vykupitel náš, vytrh z služebnosti nás.“ Celé je to napsané docela jednoduše pro potřeby (a schopnosti) sboru rožmitálského kostela, kde Ryba působil jako správce varhan a učitel – proto jednotlivé party zvládne snad každý, kdo chodil pár let do lidušky.
Sám Ryba si tohoto svého díla nijak zvlášť nepovažoval – byla to spíše „bokovka“ od závažnějších církevních skladeb. Zvláště plodný byl jako autor umělých písní, v nichž zhudebňoval texty obrozenců. Za jeho života se nejoblíbenější staly „Pohřební písně“, které se zpívaly v českých obcích při obřadech spojených s posledními věcmi člověka.
Na jeho vlastním pohřbu se ovšem určitě žádná z jeho Pohřebních písní nehrála – sebevrahům se pohřeb totiž nevystrojoval. Jakuba Jana Rybu v roce 1815 půl roku před padesátinami dosmýkaly velké i malé dějiny k tragickému konci. Napoleonské války přivedly Rakousko k bankrotu a Ryba coby venkovský učitel najednou neměl pro svou početnou rodinu se sedmi dětmi ani na chleba. Poslední kapkou pak byla pravděpodobně kauza s varhany: farář (se kterým měl Ryba dlouhodobé spory) slíbil, že nechá opravit staré varhany v rožmitálském kostele. Jenže si to rozmyslel a Ryba to zjistil. Den poté – možná právě s vyhlídkou, že bude muset svůj absolutní hudební sluch další roky trápit u rozladěných varhan – si Ryba vložil do kapsy nabroušenou břitvu a odešel do lesa k Voltuši, kde ho později našli s podřezanou krční tepnou. Pohřbili ho na zrušeném morovém hřbitově – do posvěcené půdy rožmitálského hřbitova ho přenesly až po dlouhých čtyřiceti letech, kdy jeho tvorba konečně došla uznání.
Petr K., obyvatel Prahy 3