Všichni jsme jezdili v kočárku a téměř všichni budeme muset jako senioři používat nějakou kompenzační pomůcku (hůl, francouzskou hůl, chodítko, nebo vozík). Městské bariéry postupně zažíváme jako rodiče, opatrovatelé prarodičů a nakonec na vlastní kůži. Přesto máme stále pocit, že se nás to vlastně netýká.
Největší problém aktivních lidí s různými handicapy je čas. Všechno trvá několikanásobně déle. Když už se konečně “vyhrabete” z domova, život vám fatálně zkomplikují nefunkční plošiny, výtahy, neochota řidičů nebo nečekané stavební úpravy ulic a chodníků. Případně zjištění, že veřejné instituce, kam prostě osobně musíte, jsou bariérové… Pak ztrácíte motivaci dál bojovat.
I když je celkově situace v Praze mnohem lepší než před 28 lety, kdy jsem nastupoval do Jedličkova ústavu a škol, stále je hodně co dohánět.
Metro bez výtahu, úřady s bariérami
Fakt, že ani jedna ze stanic metra na Praze 3 (Jiřího z Poděbrad, Flora, Želivského) nemá výtah, beru jako velkou osobní výzvu. To je prostě ostuda.
Úřad městské části Praha 3, na Seifertově ulici má v přízemí poměrně funkční nájezdovou plošinu… Ale těžké dveře jsou vybaveny zvonkem, na který člověk z vozíku nedosáhne a toalety pro veřejnost v 1. patře jsou všechno, jen ne bezbarierové. Což je opravdu bomba, protože přímo zde vyřizují např. dávky pro osoby se zdravotním postižením a příspěvek na péči.
Přístup na radnici na Havlíčkově náměstí není možný hlavním vchodem.
Po předchozí domluvě jsme jednou tenhle úřad s kolegyní na elektrickém vozíku přece jen navštívili. Pan vrátný nás vedl přes dvorek bočním vchodem z Lipanské. Trvalo to cca 12 minut i s krátkým zaseknutím ve výtahu.
Myslet na druhé a podle toho plánovat
Žižkovské, Jarovské a Vinohradské chodníky jsou legendární i pro člověka bez jakéhokoli handicapu. Projet se po nich na vozíku je opravdu adrenalinový zážitek. Některé tramvajové a autobusové zastávky jsou zde stále bez nájezdů.
Samostatnnou kapitolu představují realizace menších i velkých rekonstrukcí veřejného prostoru. Například při dlouhodobé opravě Husitské ulice se s lidmi s jakoukoli speciální potřebou naprosto nepočítalo. Fatální situaci pani Vostré, která zde žije se závažným zdravotním postižením a nemohla se kvůli zdejší stavbě přes měsíc dostat na nutné prohlídky k lékaři jsme řešili doslova za pět dvanáct…
Jistě by bylo možné ve výčtu věcí, které je v tomhle ohledu nutné na Praze 3 zlepšit pokačovat. Raději chci říci, proč považuji bezbarierovost veřejných institucí a dopravy za tak důležitou. Jedná se o kvalitu života. Maminek, které nemusí rvát kočárky do schodů, nebo prosit o dopomoc. Seniorů, kteří si zvládnou vyřídit běžné a nutné pochůzky bez rizika úrazu. Lidí s handicapem, kteří mohou samostatně studovat a pracovat. A nás všech ostatních, kteří začneme využívat výtahy v metru, kvalitní chodníky, přechody, nástupní ostrůvky a bezbarierovou dopravu s takovou samozřejmostí, jako by to tak bylo odjakživa.
Šimon Ornest