Taťána Jírová je ředitelkou Komunitního centra na Žižkově, členkou Církve československé husitské a vystudovanou teoložkou. Většinu času během předchozích 14 let věnovala péči o nízkoprahový klub Husita, který se nachází v prostorách husitského kostela na náměstí Barikád, kterému místní říkají Žižkostel. Ten kromě nízkoprahového klubu nabízí kulturní a komunitní vyžití.
Co obnáší práce v Komunitním centru na Žižkově?
Hlavní náplní mojí práce je vedení nízkoprahového klubu. To je služba, která pomáhá dětem v obtížných životních situacích, snažíme se najít řešení jejich problémů, ať už jde o doučování, brigády, byrokracii, neshody s rodiči, nebo cokoliv jiného. Naší hlavní snahou je, aby děti byly samostatné, aby sami našly svůj problém a udělaly aktivní krok k jeho řešení. Proto se jim snažíme vytvořit ideální prostředí, máme otevřeno 5 dní v týdnu a spolupracujeme především s klienty, kteří bydlí v blízkosti kostela.
Kolik máte v současnosti klientů?
Aktivních klientů se smlouvou je v tuto chvíli okolo stovky, těch, kteří přicházejí nepravidelně, je zhruba dvojnásobek. Prochází nám rukama dnes již druhá generace, máme i klub pro maminky s dětmi. Vzhledem k tomu, že je služba nízkoprahová, je samozřejmě zdarma. Jediné placené aktivity jsou různé exkurze, výlety nebo tábory, kde děti platí motivační poplatek. Rodiče jsou z drtivé většiny za tyto aktivity rádi, komunikujeme s nimi a někdy je i zapojujeme. Výjimečně se stává, že se rodiče postaví proti docházení k nám, většinou ale jde o nějaký jejich rodinný problém ve smyslu domácího vězení.
Jak jste na tom v porovnání s konkurencí? V čem se lišíte?
Na Praze 3 jsou tři nízkoprahové kluby. Shodou náhod před dvěma lety proběhl průzkum, proč si klienti vybírají konkrétní služby. U nás vyšlo, že si s dětmi tvoříme dlouhodobě vztah. Děti se k nám vrací třeba i po delším pobytu v cizině a za to jsme rádi.
To souvisí s tím, v čem se lišíme. Myslím, že máme blízké vztahy s dětmi, známe je dlouho a osobně, pracujeme s nimi od jejich šesti let. Společně s takřka domácím prostředím to pomáhá v naší komunitě obsáhnout celou rodinu. Běžné nízkoprahové služby pracují pouze s klientem, služba je anonymní, rodič nemusí o dítěti vědět vůbec nic. To může být leckdy překážkou, protože spousta problémů se nedá bez jejich asistence vyřešit. I proto se snažíme pracovat v rámci celé rodiny. Pak se dají takové potíže řešit komplexněji.
Existuje nějaká konkrétní škola, kterou vaši klienti navštěvují, nebo je to rovnoměrně rozdělené?
Většina našich dětí chodí na Cimburkovu, zejména tedy ty mladší do 9. třídy. Cimburkova má totiž pověst jednoduché školy. Rodiče, kteří to chtějí mít jednodušší, tohle hodně láká. Některé rodiče to ovšem odrazuje. Jsou lidé, kteří chtějí, aby jejich dítě mělo kvalitní školu a opravdu se něco naučilo. A s těmi my pracujeme především. Mám osobní zkušenost, kdy jsme se snažili pomoct mamince, která nechtěla dát dítě na "Cimburačku". Bylo těžké sehnat místo v jiné škole, byť samozřejmě důvodem k odmítnutí bylo naplnění kapacit.
V práci se tedy setkáváte se situacemi, které jsou složité po rodinné nebo i právní stránce. Jak se na tlak s nimi spojený připravujete?
Potkáváme se s obtížnými situacemi, to je pravda. Vidět tváří v tvář tragédii, jak u dětí, tak u dospělých, je pro nás hodně těžké. Ta příprava spočívá v tom, že o sebe pečujeme. Tým za sebou stojí, máme skvělé supervizory, se kterými můžeme všechno řešit. Řešili jsme třeba úmrtí v rodině, těžké nemoci, rozdělování rodin, domácí násilí. To jsou příhody, na které se člověk může připravit jen tím, že bude silná osobnost a tíhu situace unese. Je důležité být nestranný, a i když mám názor na to, jak by se to mělo řešit, musím být stále jen průvodcem a rádcem. Důležitá je pak naše vzájemná podpora, hledáme společné řešení, každý případ je individuální. Nám nezbývá než k němu přistoupit, jako kdybychom to dělali poprvé, ale se zkušeností, kterou máme za sebou.
NEJVĚTŠÍ POMOCÍ JE DOBROVOLNICTVÍ
Kdyby někoho článek inspiroval a chtěl by pomoci, jak na to?
Největší pomoc nám můžete poskytnout v podobě dobrovolnictví. Přijímáme dobrovolníky, kteří k nám můžou chodit na všemožné volnočasové aktivity. My tyto bereme jako něco, co otvírá cestu ke vztahu a ten otvírá cestu ke svěřování se s problémy. Kdyby někdo chtěl brát děti třeba na fotbal, doučovat je nebo učit hrát na hudební nástroj. Finanční dary nicméně vítáme také. Číslo účtu, kam je případně posílat najdete na našich webových stránkách.
Promítá se nějak do vašeho fungování, že jste náboženská organizace?
Myslím, že to je vidět především na našich poradách, hodně řešíme etiku toho, co děláme. Navenek se to ale neprojevuje, jako nízkoprahový klub jsme zařízení, které ze zákona nemůže ovlivňovat člověka v jeho víře. Když se nás děti ptají na víru, tak je informujeme, ale snažíme se neovlivňovat. Hodnoty jako odpouštění a víra v nové šance, jsou ale univerzální. V kostele, ve kterém sídlíme, se pořádá jednou za měsíc romsko-česká bohoslužba, kde se snažíme společně sdílet určitou spiritualitu. Některé naše děti tam chodí také, ale tyto aktivity vedou jiní lidé.
Žižkostel tedy není jen nízkoprahový klub, máte těch aktivit více?
Samozřejmě. Naší další aktivitou je například komunitní zahrádka Meduňka. Ta byla zahradou při farním bytě. Podařilo se nám ji dostat z dezolátního stavu a více otevřít lidem. Park na náměstí Barikád není úplně přívětivé místo a na Parukářku i Vítkov je to daleko. To nás vedlo k jejímu otevření. Pěstujeme zde bylinky, ty si lidé mohou natrhat cestou okolo, pobavit se s ostatními, snažíme se vytvořit komunitu. Lidé tu mohou pracovat, je tu Wi-Fi, tiskárna. Krom toho je k dispozici i kancelář, využívaná především v zimě. Celou atmosféru doplňují komunitní obědy, které probíhají třikrát týdně – v úterý, ve středu a čtvrtek ve 13 hodin. Doporučený příspěvek na jídlo je 85 korun a jsme otevření všem strávníkům.
Dějí se zde i kulturní akce?
V hlavní části kostela hrajeme především divadlo. Dole ve sklepě jsou hudební zkušebny, kde kapely cvičí a čas od času pořádají benefiční koncerty. Rádi také poskytujeme lidem prostor pro realizaci. Když někdo projeví iniciativu, umí třeba hezky hrát nebo malovat, tak mu poskytneme zázemí, zkušenosti a on si pozve známé, kterým to má možnost předvést. Pořádáme i divadelní workshopy, aby se lidé mohli realizovat. Máme samozřejmě i Facebook, kde se můžete dozvědět veškeré aktuální informace.
V březnu proběhne Žižkovská noc. Během ní se budeme věnovat divadelní improvizaci, například i za přispění Simony Babčákové, nebo i různým koncertům. Hostíme pravidelně i mnohé festivaly. Největší z nich je zářiový, Žižcon, festival deskových her, který organizují dobrovolníci a veškerý výdělek jde na náš provoz, takže je i náš nejoblíbenější. Také připravujeme festival divadelní improvizace.
3 otázky lepší trojky
Co máš ráda na Praze 3?
K Praze 3 mám vztah proto, že jsem tady dlouho bydlela a prožila tu svoje studentská léta. Vždy to tu žilo a furt žije. Žižkov na mne působí jako vesnice, znám se tu s lidmi z obchodů, kaváren, všichni se zdraví, je v tom lidskost. Můžeme mít mezi sebou vztahy, v obchodě si poděkovat a třeba si i pomoci. To se mi na Praze 3 líbí.
Kdybys mohla zlepšit na Praze 3 jednu věc, co by to bylo?
Velice mě trápí počet zdejších zastaváren. Jedná se z mého pohledu o jistou formu lichvy a často se tam zbavuje kradeného zboží. V jiných čtvrtích jich taková koncentrace není. Někteří naši klienti tuhle dostupnost levných půjček třeba za mobil využívají.
S kým mám udělat další rozhovor?
Já bych udělala rozhovor s někým ze zastavárny a zeptala se ho, proč to dělá!
Ale pozornost si zaslouží hlavně lidi ve službách, třeba Edita Janečková z Nové trojky, která podporuje neziskový sektor.