Před 70 lety se vrátil Klement Gottwald z Hradu, a že se mu tam líbilo, hned se s tím běžel podělit s veřejností na zaplněné Staroměstském náměstí. Toho 25. února bylo mrazivo a z fotek naježených milicionářů dodnes vyzařuje tíseň. Jisté je, že onoho dne – Vítězného února – prohráli všichni.
Není to takhle v únoru 23. 2. 2018 příjemné připomínání této historické prohry. Jak bez servítek shrnul spisovatel a překladatel Jan Zábrana (jehož rodiče strávili celá léta z politických důvodů v komunistických kriminálech) ve svých denících: „Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách!“
Po sedmdesáti letech poté jsme si tedy ve svobodných, skutečně svobodných volbách zvolili za premiéra usvědčeného estébáka otevřeně pohrdajícího demokracií, a celou tuto postkomunistickou estetiku jsme potvrdili ještě volbou do lihu naloženého prezidenta, jehož rozpadající se osobnost jsme se rozhodli mumifikovat na Hradě i na dalších pět let.
A propos, mumifikace. Kléma si svého prezidentování moc dlouho neužil a už v roce 1953 podle svého velkého vzoru a učitele J. V. Stalina natáhl bačkory a jeho mrtvola se přesunula k nám na Vítkov. Bývalý památník legionářů a československého odboje za 1. světové války obsadil Útvar pro zabezpečení těla a mauzolea soudruha Klementa Gottwalda – prověření balzamovači a uklízečky první kategorie, jejich jediným úkolem bylo zabezpečit soudruhovu hnijící mrtvolu před zubem času, aby si jí mohly užít zástupy pracujících. Jenže soudruh začal poměrně brzy hnít a spolu s ní odehnily i příslušné kulty osobnosti. A tak se soudruh s Vítkovem v roce 1962 nadobro rozloučil a odebral se k poslednímu odpočinku o kousek dál na Olšanské hřbitovy. Takže ho tady na trojce máme sice pořád, ale už aspoň nepřekáží na kopci.
na začátku pětiletky
Dejme ještě v připomínce Vítězného Února slovo Janu Zábranovi a jeho hořkým slovům: „Člověk by měl vidět věci tak, jak jsou, ve vší krutosti a nezalepené chlácholivými flastry výmluv, pozdních vytáček a polopravd. Ti lidé, kteří je tehdy, v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: „Já za tohle všecko můžu! Já jsem dobrovolně hlasoval pro doživotní otroctví pod sovětským režimem.“…A tak to budu opakovat znova a znova: kdo za tenhle srab trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný. Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle krutě jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než třicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že „ono by to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdybysme…“ Kulový! Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.
Inu, přejme si do další pětiletky hodně štěstí. Budeme ho potřebovat.
Petr K., obyvatel Prahy 3