Jsou v zemi místa, na které sedí Nohavicovo okřídlené „region rázovitý“ jako příslovečná prdel na hrnec – omluvte tu češtinu, ale takhle se v rázovitých regionech holt už lidé vyjadřují. Jak takové místo popsat? Vyznačuje se zašedlými ulicemi a barvitými figurami, tajuplnou atmosférou, za kterou člověk vyráží se směsicí strachu a roztoužení, zda nedostane na budku, a když už dostane, do konce života se tím chlubí. Ach, Žižkov… Schválně porovnejte ten rozdíl: zfackovali mě v žižkovský hospodě vs. dostal jsem nakládačku v Letňanech!
Tahle rázovitost ale nevznikla sama od sebe. Je výsledkem pinožení generací Pepíků a situací, kdy „na Žižkově v čísle sto dvě, spálila Anička husu v troubě“; právě tenhle hrdý plebejský duch přispěl ke zrodu proslulé žižkovské kultury, která se zatím do UNESCO nedostala jen kvůli tomu, že posuzující úředníky naposledy spatřili někde mezi Vystřeleným okem a Habáskama.
Jaká jiná může v takovém podhoubí vyrůst kultura než nenafrněná, nezamindrákovaná a v tom nejlepším smyslu slova lidová? Kde jinde by se mohlo dařit Járovi Cimrmanovi, největšímu z nejmenších velikánů! Kde jinde hledat skutečnou hudbu než v Akropoli a skutečné filmy než v Aeru! Když projíždíte kolem obludných komplexů na kraji města, vzpomeňte si, kde má kořeny ta žižkovská kultura; v hrdosti na to, co Žižkovská Republika sama dokáže. Podporujte tedy ty, kdo skutečně něco tvoří, ne jen prodávají popcorn s obrovskou marží. Navštěvujte své místní podniky a utrácejte své peníze u skutečných výčepních, šatnářek a uvaděčů. A když už zatoužíte spatřit něco trojrozměrného, není snad lepší, když je to živý herec a hudebník než trojrozměrná velryba?
Petr K., obyvatel Prahy 3