Jsem děvče z moravské dědiny. A jakmile kdekoliv vyprávím, že po přestěhování do Prahy bydlím na ŽIŽKOVĚ, většina lidí ohrnuje nos. Ale proč?
Ne každá pražská čtvrť je věhlasně známá. Právě Žižkov ale mezi takové patří. Nejen, že se o něm psalo, píše a psát bude v literárních dílech, zpívá v písníčkách, a spousta slavných filmových scén se odehrála právě na Žižkově, ale tato pražská čtvrť – dá se říct rozšířené centrum Prahy – získala svoji slávu také negativními konotacemi. Hovna, špína, krádeže, ožralové…
Na Žižkov jsem se přestěhovala před šestnácti lety z Moravy. Klasický činžovní žižkovský barák, spousta sousedů starousedlíků, ale i mladých studentů, hospoda či bar na každém kroku, na každém druhém vietnamská večerka, jídlo k dostání na mnoha místech třeba do dvou do rána… prostě pro dvacetiletého člověka čtvrt jako stvořená. Tehdy jsem často slýchávala „když jdeš po Žižkově, bohužel nevidíš jeho krásy, protože musíš koukat pod nohy, kam šlapeš“. Pravda pravdoucí!
Ale nezodpovědní pejskaři je asi doposud to jediné, co bych Žižkovu vytkla. Dnes říkávám, a myslím vážně, že pokud bych měla v Praze bydlet jinde, než na Žižkově, tak raději mimo Prahu.
I to, čemu ostatní neholdují, mají Žižkováci většinou rádi.
JEDNA Z NEJOKŠLIVĚJŠÍCH STAVEB SVĚTA STOJÍ NA ŽIŽKOVĚ
Tak třeba žižkovský vysílač. Kontroverzní stavba, která se v různých letech umístila na 2. až 4. místě mezi první desítkou nejošklivějších staveb na světě! Před ní se umístilo jen hrozivě vyhlížející divadlo v americkém Baltimoru. 216 metrů vysoká věž z dílny architekta Václava Aulického se ale na druhou stranu ocitla ve společnosti takových budov, jakými je například Centrum George Pompidou v Paříži nebo obří hotel Rjugjong v severokorejském Pchjongjangu.
Je už sama o sobě dost ošklivá, ale malé lezoucí děti od výtvarníka Davida Černého ji z ostudy proměnily v něco, z čeho se vám opravdu zatočí hlava," komentovali ji tehdy tvůrci seznamu architektonických obludností.
A přitom právě žižkovská věž se stala symbolem! V žižkovských facebookových skupinách se Žižkováci přetahují o nejkrásnější fotografii, fotí ji ze všech oken i částí Prahy. Já osobně, když jsem se v Praze ještě nedokázala orientovat, používala jsem právě žižkovskou věž jako navigační systém. Díky Bohu, respektive Václavu Aulickému, za ni.
KNAJPY, BARY, NONSTOPÁČE?
Zdaleka už neplatí, že na Žižkově pije pouze dělnická třída a najíte se pouze tradiční české kuchyně. Naopak! Nebýt aktuální pandemie a zavření gastroprovozoven, Žižkov je gurmánským rájem.
Od české klasiky, kterou si dáte třeba U Slovanské Lípy, nejstarším hostinci na Žižkově, nebo naopak v moderní restauraci Sou100, kterou cíleně otevřeli ku příležitosti 100. výročí založení republiky, aby uctili tradici české kuchyně, a zároveň otevřeli současnou éru s moderní kuchyní, až po cizokrajnou kulturu. Korejské kuřecí kousky z restaurace SOUL Chicken opakovaně vyhrávají nejlepšího dodavatele v aplikacích pro doručování jídla, v útulné restauraci Mon Ami zase vyzkoušíte autentickou balkánskou kuchyni, v Chilli and Lime inspirované asijskou kuchyní si dáte dle sezóny obměněné menu.
Co se alkoholu týče, ač byl Žižkov dříve znám spíše nonstop kluby a punkovými podniky, dnes vybíráme i z luxusu.
Na Žižkově jsem si otevřela koktejlový bar. Ve Štítného ulici, v „dolní části Žižkova“, kousek od ulice Bořivojovy (které se říká žižkovská Stodolní), mezi spoustou pivnic. „A jak chceš mezi takovou konkurencí vydělávat?,“ ptali se mě všichni. Prostě budeme jiní! Přineseme na Žižkov americkou koktejlovou kulturu z doby prohibice a budeme míchat dle zcela původních receptur. „Na dělnický pivní Žižkov? Zbláznila ses?!“ Nezbláznila. Vyšlo to. Náš Bar Behind the Curtain stojí ve stejné ulici, jako proslulé Divadlo Járy Cimrmana, už šestým rokem. Je třeba říct, že Žižkov se změnil. Netvoří ho pouze starousedlíci, pivaři a „Žižkovštví pupkatí Pepíci“ nad pivem. Na Žižkově chtějí bydlet studenti, turisté, mladé páry zakládající rodiny, které si zde dokáží představit zbytek života. Rozumím tomu. Já totiž taky. Ovšem pouze v případě, pokud by Žižkov zůstal Žižkovem.
Gentrifikace nabírá na obrátkách, i čtvrť jako Žižkov se stává luxusnější, a někteří původní obyvatelé musí do čtvrtí na okraj Prahy, aby uplatili nájmy. I přesto, že se Žižkov pomalu mění, věřím, že ho nečeká stejný osud, jako například Karlín, který se díky povodním a nutností oprav proměnil ze dne na den v luxusní čtvrť spíše pro boháče a kancelářské krysy. A přesně to se mi na Žižkově líbí. Že ač nabízí spoustu vyžití, a drží se tu podniky staré desetiletí, ale i ty nové, moderní, a cenově spíše dražší, pořád si drží jakousi svou duši.
A možná, že duše se zde drží právě kvůli duši zdejších patriotů, kteří neváhají pro svoji „svobodnou republiku“ udělat první poslední a zvelebovat svoje okolí.
Nejsem rodilá Žižkovačka, přesto si zde připadám součástí „sousedství“. Když přišla první vlna pandemie a byla jsem nucená zavřít bar, přebudovali jsme jej na tzv. Dobrodílnu, nastěhovali tam několik šicích strojů a se štamgasty jsme šili roušky, které jsme rozdávali zdarma sousedům. Psali o nás až ve Washington Postu. Ušili jsme 40000 ks látkových roušek a rozdávali je zdarma po sousedství. Spojili jsme se s Infocentrem a vytvořili tak pomocnou síť. Fungovalo to perfektně! Jedni nosili látky, jiní nitě, další doma pečené bábovky, abychom nehladověli. Když jsme pak ve výdejním okénku začali prodávat farmářská vajíčka, abychom suplovali zavřené trhy, sousedé začali vozit sušené pečivo, skořápky a obaly na vajíčka…
O spolupráci vypovídají i facebookové skupiny typu „vše za odnos Žižkov“, které si vzali za cíl poslat nepoužívané dál, nikoliv rovnou do kontejneru. Funguje to perfektně. Jeden přidá fotografii něčeho, čeho se potřebuje zbavit, a během několika minut je to pryč. Žižkováci Žižkovákům. Řekla bych…
Lze ukázat jistě i na Radnici, která se v tomto snaží jít občanům příkladem. Pan starosta – Jiří Ptáček – a jeho tým – propagují žižkovskou historii, těší obyvatelé starými příběhy, vytvořili projekt participace, který funguje i navzdory Covidu, a zapojuje občany do rozhodování, jak má jejich budoucí Žižkov vypadat. A není právě taková míra zapojení odkazem k naší historii, ke komunitám, a potvrzením, že když se chce, tak všechno jde?
Na Žižkově si leckdy připadám jako na vesnici. A přitom to mám jen pár minut do centra!
A „dávej si pozor na to, kam šlapeš“, je malým znepříjemněním zdejšího žití, které dokáži překousnout, při pomyšlení na to, co všechno mi to vyváží.
Žižkov není šiškov, ani popelník. Hlásí ve své aktuální kampani Radnice a já se přidávám. Žižkov je čtvrt k žití, o které se mi ani nesnilo…